Dějiny se píší na náměstích. Lidé tam přicházejí, aby byli lhostejnými svědky poprav, poslušnými rekvizitami režimu či aktivními bojovníky za „svou věc“. Nikdy přitom nejde o vnitřní kvalitu masy lidí, nýbrž pouze o její kvantitu. Údajně sto tisíc osob na Staroměstském náměstí v roce 1948 vyneslo komunisty k moci, dvě stě tisíc na Václavském náměstí v roce 1989 je zase svrhlo. Skutečnost je však jiná – těch hlav na náměstích bylo v českých dějinách dvacátého století vždycky mnohem méně.Zpět na zdroj článku